***oOo***
Položil mobil na noční stolek a zadíval se do temnoty svého pokoje. Seděl na posteli, sám, v tichu. V hlavě měl zmatek, uvnitř ho sužoval neznámý, intenzivní pocit. Nemohl ji dostat z hlavy a to ho štvalo. Tolikrát si již přísahal, že se od ní stáhne, že ji nechá na pokoji. Ale nemohl. Ať dělal co dělal, většina jeho myšlenek patřila jí.
Lokty se opřel o kolena, sklonil hlavu a prohrábl si vlasy. Vymklo se mu to z rukou. Všechno. To ona všechno zkomplikovala a zamotala. A cit, jež k ní choval a který nikdy chovat neměl, stále sílil.
Vstal a přešel k oknu. Noc byla čistá a mrazivá. Měsíc svítil jasně a hvězdy byly bledé. Sousední činžáky zářily napadaným sněhem.
Zavrtěl hlavou ve snaze odehnat obraz její tváře, přešel k velké skříni a vytáhl z ní dlouhý, černý plášť. Oblékl si ho, za opasek zastrčil podivný, stříbrný revolver a nakonec ze skříně ještě vyndal dva samurajské meče. Přepásal si je přes záda, ze stolu popadl klíčky a zamířil ke dveřím.
Tam venku se něco hýbe. Věci se dávají do pohybu, cítil to. Zlo se probouzí a je konečně na čase se mu postavit. A ujasnit si, kdo stojí na čí straně.
***oOo***
Měsíc byl chladný a zrádný. Dominoval černočerné obloze jako vznešený vládce a vše se ztrácelo v jeho oslnivém stříbru. Hvězdy ustupovaly, temnota pozřela celý svět do své náruče.
A mělo být hůř.
Chris to cítil. Chystalo se něco velkého, věděl to. Ty vraždy včera, to nebylo jen tak. Klid měl jednou provždy skončit a nepřítel měl konečně odhalit svou pravou sílu. Prokletí úplňku se projeví a opravdová moc se probudí.
Zmrzlý sníh mu křupal pod nohama, ruce měl zastrčené hluboko v kapsách. Zimu téměř nevnímal, nepociťoval ji. Hlavou mu vířilo mnoho myšlenek. Měl obavy, klukům se nesvěřil, ale Lusia s ním souhlasila. I ona to cítila.
Zploditel konečně načerpal síly.
Zamířil po chodníku k tmavé, oprýskané budově, k malému činžáku, kterému měl říkat domov. Avšak to slovo nikdy nepoužil. Vyběhl tři schody a vkročil dovnitř. Světlo pouliční lampy pohaslo, jakmile se dveře zavřely. Pohltila ho nepropustná tma. Avšak on viděl jasně.
Během tří vteřin vyběhl dvě patra, aniž by přitom zaslechl vlastní kroky. Tichý jako stín stanul před jedněmi ze čtyř dveří, vytáhl klíčky, které jako jediné zachrastily do ticha, a odemkl.
Bundu pověsil na věšák, nepotřeboval rozsvěcet. Nechtěl budit strýce, nechtěl se s ním vidět, nechtěl s ním mluvit. Jediné, po čem nyní toužil bylo, dostat se do postele.
Prošel chodbou a vtom se vedle v obýváku rozsvítilo. Zastavil se a přimhouřil oči.
"Kdes zas byl?" zachroptěl Lincoln, jeho strýc. Opíral se o rozvrzaný stůl, v rozepnuté, polité košili a špinavých kalhotách. Byl vyhublý a bledý s propadlou tváří a holou hlavou. V ruce držel poloprázdnou láhev. Další prázdné flašky piva se válely po špinavém koberci.
"Víš kolik je hodin, ty spratku?" pokračoval Lincoln hněvivě, avšak Chris se ani nepohnul. Na tohle byl zvyklý.
"Jsem unavený, jdu si lehnout," oznámil mu suše, ale Lincoln k němu potácivě zamířil. Sotva se držel na nohou.
"Nikam nepůjdeš, ty smrade, ještě jsem s tebou neskončil!"
"Nemám náladu na tvoje výčitky, už zase jsi opilej," opáčil Chris chladně.
"Takhle se mnou mluvit nebudeš!" pozvedl Lincoln výhružně prst a zastavil se těsně před synovcem. Chris přitom nepatrně odvrátil tvář; strýc příšerně páchl.
"Dokud tady žiješ, budeš mě poslouchat, je ti to jasný?" chrchlal. "Ty nevděčnej spratku... A potulovat po nocích se taky nebudeš! Všechno abych dělal za tebe, co? Co?" chytil ho za černé triko, avšak Chris se snažil zůstat trpělivý.
"Pusť mě, Lincu," přikázal ledově.
"Až se začneš chovat tak, jak máš!"
"Říkám: pusť mě."
"Chtěl bys mi rozkazovat, co, ty zmetku?" pozvedl láhev a pak do něho prudce strčil. Avšak Chris se ani nepohnul. "Tak co je? Chceš se rvát? Chceš mi jednu ubalit? No?" znovu do něho strčil, tentokrát Chris zatnul pěsti. Uvnitř zuřil. Nenáviděl ho... nenáviděl a přitom svým způsobem měl rád. Lincoln nebyl vždycky takový... vychoval ho, staral se o něho. Než propadl pití. Potom se dočista změnil... a ničil Chrisovi život, kdykoli k tomu měl příležitost.
"Běž si lehnout, Lincu, vždyť jsi na mol."
"Neříkej mi, co mám dělat!" zařval a znovu do něho strčil. "Mám tě plný zuby, rozumíš! Mám tě po krk! Už ode mě nedostaneš ani cent! Nic!"
Chris se uchechtl. "Nepovídej. Pokud vím, jsem to já, kdo tě živí. Kdo celý prázdniny maká, abys nepošel hlady. Nikdy jsem od tebe nic nedostal, strýčku. Ani včera, na štědrý den," popadl ho za ruku, kterou ho držel za triko, a silně ji stiskl. Lincoln zasípal a zkřivil tvář do bolestné grimasy.
"A vlastně od tebe ani nic nechci. Jsi ubožák." Nato do něho druhou rukou vrazil tak, až odlétl dobré tři metry do zadu a s rachotem přitom srazil obě židle a převrhl stůl.
Chris zamířil do svého pokoje s opět klidnou a chladnou tváří, aniž by se přitom jedinkrát otočil.
Avšak v očích mu šlehaly blesky.
***oOo***
Zrovna jsem se chystala do postele. Odhrnula jsem peřinu, shodila chlupaté pantofle od Ricka, usedla na měkkou matraci a chystala se zhasnout lampičku, když někdo zaklepal na dveře.
"Jully?"
"Co je mami?" povzdechla jsem si a máma vešla dovnitř. Potichu za sebou zavřela a mě neušlo, že se tváří nějak podivně. Měla na sobě noční košili a bílý župan, zřejmě už se taky chystala spát.
"Víš, Jully, měla bych ti asi něco ukázat," začala sklesle a já se zamračila. Co se děje? Sedla si vedle mě na postel a já si až teď všimla, že za zády schovává nějaký balíček.
"Měla jsem ti to dát už včera, zlato, promiň," smutně zavrtěla hlavou. "Ale nevěděla jsem... bála jsem se, jak to přijmeš."
"Ale co?" nechápala jsem.
Povzdechla si a podala mi honosně balenou krabičku, jež schovávala za zády. Opatrně jsem ji vzala do rukou a pak mi náhle svitlo. Okamžitě jsem na jazyku pocítila pachuť hořkosti.
Ještě víc jsem se zamračila.
"To je pro tebe, miláčku," řekla máma tiše. "Tvůj dárek k vánocům."
"Je to od něho, že jo?" zeptala jsem se odměřeně.
"Ano," hlesla.
Zhluboka jsem se nadechla a zaťala zuby, "od táty."
Terka | 7. února 2012 v 14:06 | 
Nádherná kapitola seš fakt talent (teda to vim už dávno) ale mám prosbu hrozně se mi líbí tvoje povídka kletba noci tak pěkně prosím aby si jak téhle tak ke kletbě napsala nějakou kapču (smutně prosím,pěkně koukám)