^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘

!V PRODEJI!




˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘^˘

16. Pravda

22. března 2010 v 22:07 | Nelien |  *Klíč k temnotě
POSLEDNÍ KAPITOLA je tu :) Konečně jsem dopsala svou první fantasy povídku na tomto blogu a jsem ráda, že ji mám z krku :D Měla jsem ji hotovou už ráno, ale nešla mi vložit. Nevím, co zase blog.cz blbnul! Ale teď je tady, tak vás prosím o komenty. Epilog už mám napsaný, tak komentujte a já ho potom vložím ;) Tak ať se kapitola líbí a příjemné čtení :)



"Musíme okamžitě za nimi!" zvolala jsem, hlas mi přeskakoval.

"Je to past, čekají na nás," namítal Max.

"To je mi jedno! Je to můj bratr a nejlepší kamarádka!"

"Proto unesli právě je. Nargor ví, že je půjdeš zachránit."

"Jo, to půjdu. S tebou, nebo bez tebe."

"Beze mě se do podsvětí nedostaneš."

"Ale dostanu," opáčila jsem zatvrzele. "Musí existovat nějaký vchod, vstupní brána nebo tak něco. Cítím v sobě sílu a vím, že tu bránu dokážu najít a projít jí."

"Samantho," Max mě chytil za ramena a zadíval se mi do očí. "Nejsme dost silní na to, abychom se přenesli do podsvětí a postavili se hromadě démonů."

"Ale něco dělat musíme! Nechápeš to? Lizzzi - Klíčník - je teď v jejich rukou! Jestli nebudeme dost rychlí, na všechno už bude pozdě!"

Max mě pustil a odstoupil ode mě. Tvářil se teď velmi vážně a zamyšleně. Vzápětí si prohrábl vlasy oběma rukama a to gesto bylo na něho až příliš zoufalé. Trochu mě to zaskočilo.

"Ano, máš pravdu," řekl s povzdechem. "Je tu jeden způsob, jak se jim vyrovnat. Musím ti říct pravdu, Samantho, ale nebude se ti to líbit."

Polil mě studený pot. Bože, proč mám najednou strach?

Max se na mě podíval. "Nejsem Učitel." Už při té větě jsem se rozklepala. Jak to myslí, že není Učitel?!

"Strážkyně mě za tebou poslaly, protože jen já mám moc, která se může té tvé vyrovnat, vlastně ji předčít a tudíž jsem tě mohl naučit všemu, co bylo potřeba. Jsi totiž Čtvrtou Strážkyní, Samantho. Jsi nástupkyní své matky a až budeš připravená, usedneš ke svým sestrám."

Zírala jsem na něho. O čem to tady proboha mluví? Já nechci být Strážkyně! Nejsem! Já... nemůžu... Klopýtla jsem a posadila se na bok převráceného křesla. Pohled mi padl na Jerryho mrtvé tělo. Z té obrovské kaluže krve se mi zvedl žaludek. Všechno se ve mně kroutilo a bouřilo. Dneska už toho bylo dost.

Ale Max mluvil dál: "Jsem vězněm Strážkyní. Spoutaly mou skutečnou a pravou moc vlastní vůlí. Mohu využívat jen určité a velmi omezené síly, které měly stačit k tomu, abych tě mohl učit a chránit. Ale má skutečná moc, Samantho..." ztišil najednou hlas, zněl skoro fanaticky, až jsem se otřásla, "má skutečná moc je mnohem, mnohem větší. Pokud bys ze mě sejmula kouzlo, které mě poutá, všechny v podsvětí včetně Nargora bych zničil."

Srdce mi mlátilo do hrudi jako kladivo. "Co jsi zač?" zašeptala jsem a bála se odpovědi. Nemohla jsem tomu všemu vůbec uvěřit. Proč mi to proboha říká až teď?! Celou dobu mi to tajil? Ale když zazněl jeho hlas, zamrazilo mě a dočista jsem zkameněla.

"Mé celé jméno je Gearmaxir," odpověděl a nespustil ze mě ty pronikavé oči. "Jsem jeden z prvních a nejmocnějších démonů."

Šly na mě mdloby. Cítila jsem se tak slabá! Max je ve skutečnosti Gearmaxir, je to démon a - bože! To on za všechno může! On to všechno začal!

"Kvůli tobě je máma mrtvá," vydechla jsem, hlas se mi ztrácel. "Když v tom velkém boji před lety zemřela a ty jsi zmizel, ve skutečnosti tě Strážkyně ovládly."

"Tvá matka musela vydat všechnu svou magickou i životnou energii, aby kouzlo fungovalo a spoutalo mě. Je mi to líto, Samantho."

Skoro jsem se zasmála. "Aha, tobě je to líto," teď jsem se smála doopravdy. Složila jsem tvář do dlaní a brečela jsem. Když se dotkl mého ramene, vyskočila jsem na nohy jako by práskli bičem.

"Nepřibližuj se," zasyčela jsem na něho. Nevím, jestli jsem cítila zlost, vztek, nenávist, bolest a žal nebo všechno dohromady, ale hlavně jsem byla zmatená. Moje hlava to odmítala pochopit.

"Samantho," jeho hlas i pohled byly skoro něžné. Jako by mi do srdce bodaly nože.

"Vypadni," procedila jsem skrze zuby. "Prostě zmiz!"

"Když mě zbavíš mého spoutání, pomůžu ti, můžu to všechno zastavit. Slibuju."

"Nevěřím ti," vrtěla jsem bezradně hlavou. "Nemůžu. Chceš po mně, abych osvobodila jedno z největšího zla, které tu kdy bylo? Chápeš to vůbec? Ty jsi zlo, Maxi! Nebo Gearmaxire, co já vím! Moje máma umřela, aby tě uvěznila a já tě mám propustit?"

"Jedině tak můžeme vyhrát," mluvil tiše a prosebně. Přibližoval se ke mně a já najednou zjistila, že mám strach. Couvala jsem.

"Neudělám to, nevěřím ti. Jsi démon, přidáš se na jejich stranu."

"Bude to pokušení, to přiznávám. To riziko tu je. Spolu s mou mocí byla uspána i velká podstata zla, která mě tvoří. Ale věřím, že v té zkoušce obstojím. Protože tu je něco, něco tolik silného a lidského, co mi pomůže zlu uvnitř sebe vzdorovat."

Měla jsem slzy na krajíčku. "Co je to?" šeptla jsem.

"Láska," odvětil a přistoupil ještě blíž, jemně mě vzal za ramena. "Miluju tě, Samantho."

Bylo mi strašně. Nemohla jsem se na něho dívat. Třásla jsem se a on se mě pokusil obejmout, ale odstrčila jsem ho. Věděla jsem, že kdybych ho nechala, nedokázala bych mu dál vzdorovat. Taky jsem ho milovala a teď jsem se za to nenáviděla.

"Nemůžu to udělat, Maxi," zavrtěla jsem hlavou a otřela si slzy. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí síla. Hlas mi začínal nabývat na jistotě a odhodlaní mi proudilo žilami. Musím se vzchopit, moji nejbližší mě potřebují. Zvládnu to sama. "Půjdu do podsvětí bez tebe. Nepotřebuju tě," řekla jsem chladně a zavřela oči. Ještě nikdy jsem v sobě necítila takový příval síly! Žhnul mi v krvi, prostupoval mi kůží a zaléval celé mé tělo. Vnímala jsem ho stejně jasně a intenzivně jako tlukot vlastního srdce. Soustředila jsem se na bránu, na vchod, na cokoli, co spojovalo tento svět s temnotou.

Našla jsem to. Bylo to jako malé ohnivé světélko uprostřed tmy v mé hlavě. Chytila jsem se toho, zatoužila jsem po tom ohýnku a najednou jsem letěla. Někde v dáli, předaleko jsem slyšela křičet Maxův hlas. Bylo mi to jedno. Musela jsem se dostat dovnitř.

Najednou jsem pocítila ledový chlad.

Otevřela jsem oči a kolem mě byla jen temnota. Vedle na kamenné zdi hořely ve škvírách a malých prohlubních plameny. Jejich žár se mísil s chladem, který tu vládl. S chladem a tichem.

Běhal mi z toho mráz po zádech.

Ze všech sil jsem se snažila soustředit pouze na toto místo a nemyslet na Maxe. Nesmím, nesmím na něho myslet! Teď si nemůžu dovolit trápit se a smutnit.

Vyrazila jsem chodbou vpřed, ačkoli jsem neměla tušení, kam mě zavede. Vlastně jsem neměla ani žádný plán. Nebo vlastně jo - najít Jesse, Abi a Lizz a dostat je odsud. Jednoduchý, ne?

Chodba ústila do dalších několika průchodů, ale já šla stále rovně. Nevím proč... jako by mě cosi lákalo, volalo mě, radilo mi... šla jsem zkrátka za tím pocitem a věděla jsem, že je to správně. Najednou jsem se ocitla v kruhové místnosti. Na druhé straně byla další chodba. Vyrazila jsem k ní, když jsem zaslechla ten zvuk.

Zarazila jsem se, polil mě ledový pot. Otočila jsem hlavu. Ze stropu se ke mně sneslo něco velkýho a černýho. Zaječela jsem a uskočila stranou. Ta stvůra mě minula jen o chlup, smrděla jako kopa hnoje. Nestihla jsem se ani dostat zpátky na nohy a už tu byla zas. Vypadala jako obrovský černý létající rejnok! Čtyři oči jí žlutě plály. Dala jsem se na útěk, ale byla tady, hned za mnou, srdce mi tlouklo jako šílený, nemohla jsem ani pořádně dýchat! Ucítila jsem studený, lepkavý dotek na zádech. Zavřeštěla jsem. Něco slizkého mě chytilo a přilepilo se na mě zezadu jako slimák. Táhlo mě to vzhůru, ta stvůra mě chtěla odnést!

Kopala jsem nohama, křičela, až jsem pocítila moc. Elektrizující a pulsující přímo pod svou kůží. Zavřela jsem oči a napnula všechny svaly, veškeré své soustředění a vůli jsem propojila s tou silou. Vytryskla ze mě záře jako z lampičky. Tvor vydal jakýsi podivný skřípavý zvuk a okamžitě mě pustil. Padla jsem na kolena a viděla, jak ta lítající manta prchá a mizí v černým otvoru v rohu stropu. Asi neměla ráda světlo.

Hlasitě jsem dýchala a pokoušela se znovu najít klid a rovnováhu. Jsem v podsvětí, s něčím takovým jako lítajícíma obludama jsem musela počítat. Takže jdeme dál.

Tentokrát jsem běžela a mé kroky se kolem mě nesly v děsivých ozvěnách. Tahle chodba byla bez ohňů a já najednou neviděla absolutně nic. Připadala jsem si jako slepá a dal se do ještě větší strach. Potom jsem ale zahlédla rudé světlo na konci a ještě jsem přidala. Za chvíli už jsem stála v další malé kamenné místnosti, kde ohně tentokrát plály přímo v kruhu na podlaze podél zdi. Prošla jsem tou jeskyní a vešla do další chodby. Vlastně to byl spíš průchod.

Málem jsem vykřikla radostí.

Naproti u zdi klečel v poutech Jess a Abi! Ruce měli přivázané řetězy nad hlavou a vypadali vyčerpaně. Abi visela hlava na prsou a Jess se zemdleně rozhlížel po sále.

"Jessi!" zvolala jsem tiše a přiběhla k němu. Vykulil oči.

"Sam! Proboha! Co tady děláš?!"

"Zachraňuju vás, co asi?!" zkusila jsem zalomcovat řetězy, ale držely pevně. Budu muset použít moc, ale nevím, jestli na to bude stačit. No, musí.

"Musíš hned pryč, slyšíš?" domlouval mi Jess, najednou už se nezdál tak vyčerpaný.

"Jseš hluchej, nebo co?" odsekla jsem. "Zachráním vás a Lizzie taky! Potom se zbavím Nargora a všichni půjdeme hezky domů."

"Kde je sakra Max?! Je tady s tebou, že jo?"

Bodlo mě u srdce. "Hele, já to zvládnu jo? Věř mi."

"Sam-"

"Co je s Abi?" zvedla jsem kamarádce hlavu, zamžikala očima. "Abi, slyšíš mě?"

"Celou dobu je v bezvědomí," odpověděl Jess ustaraně.

"Abi!"

Kamarádka pomalu rozlepila oči. Nestihla jsem se ale radovat. Vyrušil mě totiž známý hlas:

"Tak jsi přišla."

Otočila jsem se. V průchodu stál muž v černém plášti a s kápí na hlavě. Byl to ten, který unesl Lizzie a nechal zabít Jerryho. Popadl mě nejen děs, ale i vztek.

"To pozvání jsem nemohla odmítnout," odpověděla jsem.

"Statečná," pronesl posměšně. "Nebo pitomá." Najednou si stáhl kápi a já oněměla úžasem. Jaký další šok mě dneska ještě čeká?!

Lendon se na mě zazubil. "Ahoj, Sami."

"Ty hajzle," zavrčela jsem. "Věděla jsem to. Věděla jsem, že jsi parchant."

"Ale jdi," culil se a oči mu plály. "Okouzlil jsem tě stejně jako ostatní. Malá Lizzie se do mě dokonce zakoukala," rozchechtal se. "Odhalil jsem ji úplnou náhodou, víš? Musel jsem zjistit, kdo z vás je Klíčník, ale nejdřív jsem poznal tebe. Moc čarodějek z tebe tryskala pořád víc a víc, sílila jsi. To je určitě povzbudivé, ale stejně zbytečné. Nemůžeš se rovnat ani mě, ani mému Pánu. Dnes se na svět vrátí temnota."

"Ne," odsekla jsem. "Dneska všichni chcípnete."

Lendon se znovu zachechtal. "Pojď, Sami, a nedělej potíže." V dlani se mu objevila zlatobílá vířící koule energie. "Nebo to tady tvoje kamarádka pěkně schytá. Jsem rychlejší než ty, věř mi," mrkl na mě. Doutnala ve mně zlost a nenávist. Měla jsem ho zabít hned, jak jsem ho uviděla! Hned na tý pláži! Měla jsem to vědět.

Přistoupil ke mně a popadl mě za paži. Surově do mě strčil a vedl mě do jiné chodby.

"Nech ji být!" řval za námi Jess. "Vrať se ty hajzle! Vyřiď si to se mnou! Slyšíš? Pusť ji!"

Ale Jessův hlas se ztratil, když jsme vešli do obrovského jeskynního sálu. Bylo to neuvěřitelné, ale stěny olizovaly vysoké, svíjející se ohnivé jazyky.

Uprostřed sálu stál kamenný oltář a na něm ležela připoutaná Lizzie. Brečela a snažila se vyprostit, ale marně. Nad ní se skláněla vysoká postava. Byl to muž. Měl na sobě černé kalhoty a vínově rukou košili. Když se ke mně otočil, zazubil se. Vypadal skoro obyčejně. Kdybych ho potkala někde na ulici, nejspíš bych se po něm ani neotočila.

Takže tohle byl Nargor. Kdysi sloužil Gearmaxirovi, no není to směšný?

"Naše malá čarodějka," pronesl pichlavým hlasem a ještě víc se zazubil. "Konečně tě osobně poznávám. Jak se daří?"

"Skvěle, a tobě?" odsekla jsem jízlivě.

"Nemůže to být lepší!" zvolal potěšeně a obrátil se zpátky k Lizzie. "Zrovna se chystám zahájit obřad. Přidáš se? Tady náš Klíčník bude hlavní postavou toho všeho. Obětuji jeho život Prvnímu zlu a tím otevřu bránu. Zroditel veškerého utrpení, násilí a nenávisti tak bude moci opět vstoupit na povrch a zahubit váš zbytečný svět," mile se usmál, jako by mi vyprávěl pohádku. Snažila jsem se ze všech sil, ale stejně jsem se zachvěla a hrůza se do mě zakousla jako žralok. Bože, vůbec nevím, co budu dělat.

"Myslím, že můžeme začít, pane," ozval se Lendon za mými zády. "Čarodějka je tady, už náš plán nemůže nic ohrozit."

"Máš pravdu, ano," Nargor sepjal ruce a šťastně si pozvechl. "Také se tolik těšíš, čarodějko?"

Ale já se právě rozhodla - uskočila jsem od Lendona a vyslala proti němu paprsek světla. Lendon zařval a střela ho odhodila vzad. Ve vteřině jsem se obrátila k Nargorovi, povolala další sílu a zaútočila. Světelná koule ho málem sejmula přímo do prsou, ale on zvedl paži a zachytil mou střelu do dlaně. Vytřeštila jsem oči. Nargor se ušklíbl a sevřel pěst. Světelná koule vyhasla.

"Ještě nejsi dost silná, čarodějko," řekl a v druhé dlani se mu rozrostla černá svíjející se kupka mlhy. Vystřelila proti mně jako prudký závan dýmu. Pokusila jsem se uskočit stranou, ale ta temná síla si mě našla - cítila jsem, jak mě pozřela jako by mi sevřela všechny orgány v těle a snažila se mě rozdrtit. Bolelo to jako čert, křičela jsem a přitom jsem cítila, jak mi ta moc tlačí na kůži a kosti, už jsem čekala, kdy uslyším praskot a uvidím svou vlastní krev, až ze mě zbude jenom mastný flek.

Drtivý tlak ale najednou zmizel. Padla jsem na podlahu a lapala po dechu. Všechno mě bolelo, nemohla jsem se ani pohnout. Přece jsem ale dokázala zvednout hlavu a v nitru se mi zrodila nová naděje.

Byl tu Jess a Max. To Max poslal Nargora k zemi svou ohnivou střelou a Jess se postaral o Lendona. Jenže pocit vítězství trval jen vteřiny, než se sem vřítily snad desítky nových démonů.

"Zabijte je!" zařval Nargor a rychle přistoupil k Lizzie.

"Ne! Prosím!" vzlykala a Nargor vytáhl úzkou, blýskající se dýku. Málem se mi zastavilo srdce. Max poblíž mě odhodil stranou jednoho démona a otočil se ke mně s naléhavou tváří.

"Samantho! Udělej to! Je to jediná šance!"

Srdce mi tlouklo, slyšela jsem ho v hlavě. Nargor pozvedl dýku.

"Samantho!" volal Max.

"Já nevím jak!" odpověděla jsem mu zoufale. Zaútočil na něho další démon.

"Opakuj po mně: Eja telnno kara..."

"Eja telnno kara," křičela jsem a cítila, jak se mi ta slova rozpouštějí na jazyku a plují v mysli. Byl to zvláštní pocit. Nikdy jsem nic takovýho nezažila. Bouřila se ve mně další síla.

"Ta retrö de lejo..."

"Ta retrö de lejo," další slova a další síla. Vstala jsem. Dlaně mi zářily. Znala jsem konec. "ASSIA KALA ELO!"

Z prstů mi vytrysklo bílé světlo. Otočila jsem k Maxovi, několik démonů se stáhlo. Vyslala jsem tu čistou energii k němu a vnímala jsem, jak ji do sebe vtáhl. Stál na místě, oči zavřené a to světlo ho skoro spolklo. Nargor se zarazil a zíral na nás s čirou hrůzou a nenávistí v očích. Cítila jsem, jak se ve mně něco změnilo, něco se zlomilo. Propustila jsem ze zajetí příšerné zlo. V hlavě mi vypukla strašná bolest. Bodala jako střepy. Podlomila se mi kolena a já se svezla na studenou podlahu.

Gearmaxir byl volný.

Pomalu jsem k němu vzhlédla a zachvátil mě děs. Nebyl to ten Max, kterého jsem znala. Jeho oči byly temně rudé, bez bělma a zorniček, bez jediného světla. Pleť mu zbělela a skoro se zdálo, jako by elektrizovala, jako by byla nabitá neznámou silou. Vypadal hrozivě.

"Sam!" křičel Jess. "Co jsi to udělala!"

Nevím, naříkala jsem v duchu. Bože, já nevím!

Gearmaxir vyrazil k oltáři. Nargorovi se zachvěla ruka s dýkou. On se ho snad skutečně bojí! Je to dobře nebo špatně?

"Gearmaxire!" zvolal Nargor nervózně. "Jsi zpátky! Můj pane!" sklonil prudce hlavu a Gearmaxir se zadíval na Lizzie.

"To je Klíčník," pronesl hrozivým, burácivým hlasem.

"Ano, chtěl jsem dokončit tvé dílo, vzpomínáš? A podařilo se mi to. Propustíme Zroditele!"

Gearmaxir se nad Lizzie sklonil, zvedl ruku a z ukazováku mu vyklouzl dlouhý, černý dráp ostrý jako břitva.

"Ne!" vykřikla jsem zoufale. "Maxi! Nedělej to!"

Zarazil se.

"Maxi!"

"Můj pane," oslovil ho Nargor naléhavě. "Svět bude patřit nám. Temnota přichází. Udělej to."

Gearmaxir se ušklíbl, zvedl hrozivý dráp a přiložil ho Lizzie na srdce. Vyběhla jsem k němu, ale do cesty se mi postavili démoni. Snažila jsem se s nimi bojovat, musela jsem napravit, co jsem způsobila, ale věděla jsem, že je pozdě. Nedostanu se k nim včas.

Gearmaxir se rozmáchl rukou a mně se skoro zastavilo srdce. Ale Gearmaxir se prudce otočil a prosekl dlouhými drápy Nargorovi hrdlo.

Démon vytřeštil oči, chytil se za krk a zalapal po dechu. Z úst mu vytryskla krev a další proudy mu stékaly skrze prsty z obnaženého hrdla. Padl na kolena. Gearmaxir se usmál.

"Skončil jsi, sluho," řekl a Nargor padl tváří k zemi.

Gearmaxir se otočil k nám. V ruce mu vzplanul mohutný temně zelený oheň a ozářil celou jeskyni. Rudé plameny kolem stěn uhasly a místo nich vytryskly nové, zelené. Démoni strnuli, ale Gearmaxir neměl slitování. Jednoho po druhém spálil na popel. Lendon zařval jako poslední.

Jess ke mně přiběhl a chytil mě za paži. Ano, bál se. I já se bála, ale najednou... uvědomila jsem si, že je po všem. Vytrhla jsem se bratrovi ze sevření a pomalu jsem ke Gearmaxirovi přistoupila.

Díval se na mě těma hrůznýma rudýma očima a já v nich zahlédla něco, co jsem znala. Byl to Max. Přistoupil ke mně blíž a zašeptal: "Za tvé odpuštění ti přísahám věrnost."

Najednou jsem si připadala tak slabá, vyčerpaná a zranitelná. Usmála jsem se, ale z očí mi stekly slzy. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po tváři. "Odpouštím ti."

Sevřel mě v náruči a políbil. Byl to on, ten, kterého jsem milovala. Možná v sobě měl zlo, možná byl démon, možná ten nejhorší, ale miloval mě. Věřila jsem, že se s tím dá něco dělat.

Jess propustil Lizzie a všichni společně jsme osvobodili i Abi.

Potom jsme se vrátili domů.
 

27 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dray Dray | Web | 23. března 2010 v 0:52 | Reagovat

Nečekala jsem ten zvrat - to končení. Ale líbí se mi. Moc, moc.

Já vím, že jsem předchozí kapitoly nekomentovala, ale přeci jen jsem tuhle povídku tiše četla a zatím se k ní nehlásila. Ale po celou tu dobu - i přesto, jak je to nerealistické - mi tohle dílo vhánělo úsměv na tvář. I když v něm není žádná hloubka, žádná velká myšlenka, což je naopak veliká škoda - protože přesně to já v příbězích vyhledávám. Ale zvládla jsi to jinak. Zvládla jsi to zpracováním a tím něžným vztahem mezi Maxem a Samí. Nelien, tohle byla vážně moc dobrá povídka.

A pokud by jsi něco velmi, velmi chytrého ve tvé povídce chtěla, je to tohle: "Za tvé odpuštění ti přísahám věrnost." Tohle je vrchol celého příběhu.

Brilantní přínos pro mou duši a věřím, že se k tomuhle dílu budu vracet. Jsi šikovný spisovatel, který něčím lidi chytá za srdce. Což je veliký dar, kamarádko ;)

2 Dray Dray | Web | 23. března 2010 v 0:52 | Reagovat

U mě je to rovných pět hvězdiček :)

3 Neli Neli | 23. března 2010 v 9:58 | Reagovat

Děkuju moc Dray, vážně :) Moc mě tvůj koment potěšil! V tom, že to nemá žádnou hloubku máš naprostou pravdu, ani jsem to neměla v úmyslu, prostě taková oddychovka, ještě když vezmeš v úvahu, že mě ta povídka zhruba od poloviny přestala bavit :D Ale ještě díky,za všechno, co jsi napsala ;)

4 Bublinka Bublinka | 23. března 2010 v 13:13 | Reagovat

Tahle povídka se mi strašně líbila a přirostla mi k srdci,ani nevím proč...byla strašně pěkná a mrzí mě,že koční..:( jinak jsem si jí celou vytiskla,protože ty knížky nebpo povídky co píšeš,jsou uplně fantastické :) Doufám,že další budou stejně dobré ale u tebe o tom není pochyb..:) Mrzí mě,že si ji potom už neměla ráda,ale mě se strašně líbila,snad ze všechno nejvíce :) Každý den jsem se několikrát chodila dívat na tvůj blog,jestli náhoduo něco nepřibylo a vždycky jsem se radovala jako malý dítě,když se to povedlo :D Takže jedním slovem..děkuju :*:*:*:*:*:*:*:*:*

5 Melody Melody | E-mail | Web | 23. března 2010 v 14:32 | Reagovat

Tato povídka byla skvělá, mám ji asi nejradši ze všech, které jsi napsala :) Také musím říct, že bych uvítala něaký hlubší podtext, ale i tak to bylo pěkné ;)

I když, na můj vkus byl konec moc rychlý, čekala jsem ještě aspoň 3 kapitoly :D

Tak snad bude něaká další podobně skvělá povídka, Kledba mě totiž moc nebere :)

6 Neliss Neliss | E-mail | Web | 23. března 2010 v 16:38 | Reagovat

Bolo to perfektné. ^^ A poriadna akcia. A šok. Som rada, že to tak skončilo.

7 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 23. března 2010 v 16:56 | Reagovat

Je dobře, že je konec.
Ne... vážně, já tuhle povídku vůbec nemám ráda.:) Tak ve skrytu duše doufám, že se dostaneš ke Kletbě...:D

Ale abych byla spravedlivá, docela se mi to líbilo. Až na nějaké slovní obraty... ("Lendon zařval jako poslední." Teď je otázka, jestli "ječel" nebo "umřel". A nevím, co bys napsala pravděpodobněji... V kontextu spíš zařval jako umřel, ale to se tam absolutně nehodí.) :D

Ale ano. Pěkné. Hodně jednoduché... Bez pořádné zápletky. Aspoň jsem si to nemusela osvěžovat.:D

8 Redy Redy | Web | 23. března 2010 v 18:22 | Reagovat

Byla to síla!!!...já věděla, že je Max něco jiného, než za co se vydává, ale až tohle jsem vážně síla. Neli, tahle povídka se mi moc líbila. Postavy (hlavně Jess a Max, samozřejmě) byly úžasně vytvořené, každá měla něco do sebe.
Měla bych jednu otázku. Je na tobě, zda mi ji zodpovíš, ale vážně by mě to zajímalo.
Věděla jsi už od začátku, jak to dopadne, kdo je ve skutečnosti Max, kdo umře, jaká bude vrcholná scéna a tak vůbec, nebo tohle všechno vznikalo v průběhu???
Děkuju, pokud mi odpovíš....:)

9 Dyny Dyny | 23. března 2010 v 19:08 | Reagovat

Tak tohle mě 1oo% vykolejilo! Bylo mi jasné, že Max má něco s démony,ale tohle! Lituju,že už je konec, byla to úžasná povídka, kterou jsem si doopravdy zamilovala ;-)

10 Neli Neli | 23. března 2010 v 19:55 | Reagovat

Jsem ráda, že jste překvapení :D

Redy, to celý s Maxem, i to, kdo zemře a jak to skončí, jsem měla rozmyšlený už od začátku :) Já si většinou všechno dopředu rozvrhnu a podle toho postupuju. Jsem moc ráda, že sis Maxe i Jesse oblíbila a mám radost, že se vám povídka líbila :)

Dyny, díky moc ;)

Lily, přiznám se ti, že tu větu s Lendonem jsem tam vyloženě "flákla" až  na konec, protože jsem na něho zapomněla :D Uvádím tedy na pravou míru, že zemřel. A souhlasím - bez pořádný zápletky, jednoduchý. To je přesný. Taková asi bude většina mých povídek. Chtěla bych na tomto blogu dál psát povídky, ale předem říkám, asi to ještě někam zveřejním, že opravdu půjde o "oddychovky". Ty dobré nápady - snad - si nechávám na knihy :D Ale s tou Kletbou mě trápíš, mně se do ní totiž vůbec nechce :D

Neliss, díky :)
Melody, tos mě teda překvapila :D děkuju!

Bublinko, moc moc děkuju, udělala jsi mi radost, vážně :) Ale všechno jednou končí... aspon si ji můžeš přečíst znova, když budeš mít chut :D Snad se ti budou další povídky taky líbit :)

11 Melody Melody | E-mail | Web | 23. března 2010 v 20:08 | Reagovat

Překvapila? Čím prosímtě? :D

12 Lenka Lenka | 23. března 2010 v 20:13 | Reagovat

Hmm drsné. Dlouhá kapitola,ale tak to musí být, aby se tam vešla všechny rozuzlení. Musím říct, že jsi velmi šikovně pospala děj, myslím tím boj a tak. Opravdu skvělé, dramatické, napínavé. Ale trochu mi vadilo to "klišé" jestli tomu tak můžu říct. Nevím přesně co. Ale třeba jak jsi napsala, že Sam je strážkyně a Max je zlý démon, tak ě to nějak nepřekvapilo, ne že bych to věděla, ale prostě jsem si řekla jenom: aha, jo jasně, mno to se dalo čekat. A taky to s tou láskou. Já vím, že je to pěkné, ale na mě to tak zkrátka působí. Ale  to neznamená, že i na ostatní.
Celkově se mi povídka moc líbila, ikdyž bych možná dala přednost er-formě. Ale moc jsem zvědavá na epilog, kdy všechno hezky skončí:)
Ps: doufám, že to nezní jako negativní komentář, to bych nerada, protože kdyby se mi tvoje povídky nelíbily, nečetla bych je:)

13 Selin Selin | 23. března 2010 v 20:30 | Reagovat

Teda Neli...až sem pak dáš epilog (což doufám už bude co nejdříve:-D ), na který se dost těším, tak snad budu brečet. Protože tato povídka byla tak úžasná a napínavá do poslední chvíle! Hrozně, ale opravdu hrozně jsem se bála, jak to skončí, protože tě znám:-D Všechny tajemství ohledně strážkyně a spoutaného démona jsou venku, byli odhaleni zrádci (Lendon), démoni zabiti a Sam je s Maxem, Lizzie zachráněna a Abi s Jessem. Jen chudák Jerry:-( Už se děsně moc těším na epilog, ale jak říkám ráda...moc ráda jsem to četla a myslím si, že rozhodně nemusíš litovat, že jsi tuto povídku kdy psala. Můžeš být pyšná! A jsem taky ráda, že u Maxe nezvítězila jeho zlá stránka, ale láska!:-)

14 laiviness laiviness | 6. prosince 2010 v 15:49 | Reagovat

Tááááák, a mám to!!! Teda Neli to byla pecka! :D Vážně, tahle povídka se ti moc povedla. Dlouhou dobu jsem "trpěla", než jsem si to konečně mohla dočíst, protože jsem měla menší zákaz počítače, ale což, rodiče si prostě myslí, že nevím kde ho schovávají.:D Každopádně, ty prostě umíš psát VÝBORNĚ. Mám přečteno celé Poselství i 1. díl Křišťálů a jsem nadšená. Málokteré knihy mě zaujmou a tvé to dokázaly. Gratuluju!xD

Jinak: Kloubouk dolů.
Ps: Komentář jsem si schovala nakonec povídky.

15 Selené Selené | Web | 4. března 2012 v 2:03 | Reagovat

prostěěěěě nadhera nejhorší demon akvuli lasce se polepší prostě dokonalost

16 Elena Elena | 29. října 2012 v 15:35 | Reagovat

Přesně, úplně super, tady vydíte, co všechno dokáže láska :). Nabralo to tedy všechno hezký obrat! :)

17 kacka kacka | E-mail | 7. dubna 2015 v 19:57 | Reagovat

Úžasný boží nádherný prostě bomba !!!! Nemám vážně slov tak tohle jsem vážně nečekala! Ten zvrat, no prostě úžasný!!!!!!!!!!  S pozdravem Kačka.H...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama